Pink Floyd

16. listopadu 2007 v 20:06 | Harrisonka |  Rockové Kapely
Kapela Pink Floyd vznikla v srdci ostrovního království v únoru 1966 po předchozí spolupráci jednotlivých členů v dnes již nic nikomu neříkajících seskupeních Sigma 6, Meggadeaths, Architectural Abdabs a Tea Set. Vzdělaná a finančně nestrádající čtveřice, Syd Barrett (vl. jménem Roger Keith Barrett, nar. 6. ledna 1946, Cambridge), zpěv, kytara; Roger Waters, baskytara; Richard Wright (nar. 28. července 1943, Londýn), klávesové nástroje a Nick Mason (nar. 27. ledna 1944, Birmingham), bicí; se pojmenovala podle dvou černošských bluesmanů z Georgie, Pinka Andersona a Floyda Councila a zpočátku měla za svým názvem ještě slůvko Sound. Nově utvořená skupina Pink Floyd Sound na pódiu fascinovala nastupující generaci britských hippies nekonvenčními instrumentálními kreacemi, průkopnickým psychedelickým osvětlením a projekci diapozitivů. Jako první začali využívat i film. Za zády kapely se úplně poprvé promítal snímek, který natočil jakýsi kluk projíždějící se na invalidním vozíku londýnskými ulicemi. Po štacích ve vznikajících podzemních klubech (Roundhouse; Marquee) kvartet zakotvil v londýnském doupěti "květinových dětí", undergroundovém klubu UFO (otevřeném 23. prosince 1966) a získal kontrakt s gramofonovou firmou EMI.
11. března 1967 čtyřlístek debutoval se singlem "Arnold Layne", příběhem o deviantním zloději dívčího prádla. Také druhý pinkfloydovský singl "See Emily Play" se stejně jako jeho předchůdce později nedostal na žádné řadové album.
5. srpna 1967 kvartet vydal první LP desku "The Piper at the Gates of Dawn", jež byla téměř celá stvořená potřeštěným Sydem Barrettem. Jeho bizardní, nevinné, dětsky prostinké písně byly plné fantasmagorických vizí, trpaslíků, jednorožců, slunce, uvolnění, magie, narkotických prožitků, ale i psychedelického cestování vesmírem a fantaskních tolkienovských krajin. "Pištec" je dodnes pokládán za milník hudebního směru, který byl později nazván psychedelickou hudbou. Kritikové obdivovali Barrettovy bizardní texty, jenž však byly příznakem jeho duševní, prudce se zhoršující choroby. Pod vlivem halucinogenů a schizofrenie Barrett často vynechával na koncertech v textech slova, celé sloky písní nebo nebyl vůbec schopen hrát a jen tupě zíral do publika.
18. února 1968 začal za Barretta zaskakovat kytarista a zpěvák David Gilmour (nar. 6. března 1946, Cambridge), který ho s definitivní platnosti nahradil 6. dubna téhož roku. Následující čtyřleté období by se dalo charakterizovat jako éra hledání vlastní cesty. S Barrettem odešla průzračná a hravá melodičnost a postupně začaly převládat temnější a rozsáhlejší kompozice mírně ovlivněné jazzem. Každé z alb tohoto období se něčím odlišovalo od předchozí tvorby a přineslo experimenty, ke kterým se čtveřice později již neodvážila. Avantgardní floydi si tenkrát často užívali různých happeningů, na kterých se dokázali pěkně odvázat. Druhým albem "A Saucerful of Secrets" kapela částečně navázala na Sydův odkaz, avšak nezvykle dlouhá a vnitřně členitá titulní "kosmická" skladba však již jasně dávala tušit kam se asi bude styl kapely ubírat. Dvojalbum "Ummagumma" přineslo desku živých záznamů osvědčených skladeb a také album, které si Waters, Wright, Mason a Gilmour vyhradili pro své studiové sólové experimenty.
Ke spolupráci na opusu "Atom Heart Mother", jehož celou první stranu vyplnila stejnojmenná rozsáhlá suita si Pink Floyd pozvali hudebního experimentátora Rona Geesina. Na druhé straně desky se objevily kratší skladby, stejně jako na soundtracku "Meddle", kterému vévodila mnohaminutová skladba "Echoes". Tu zachytil i film "Pink Floyd Live at Pompeii", který bez asistence jakýchkoliv diváků umělecky zachytil na místě bývalého starověkého amfiteátru koncert kapely Pink Floyd. V této etapě floydi natočili kromě již zmiňovaného "Meddle" i filmovou hudbu "More", desku "Obscured By Clouds" doprovázející film "La Valée" a jejich tři songy byly vybrány na soundtrack "Zabriskie Point".
Hlavním autorem i kolektivně podepsaných písní a všech textů se stal Roger Waters pod jehož vedením kapela pozvolna opustila své původní undergroundové zaměření, do svých alb přidávala mimohudební zvuky a usilovala o vyjádření hlubších civilizačních problémů. Pink Floyd dokonale využili možnosti nahrávací techniky včetně syntezátorů a 24. března 1973 vydali jedno z nejúspěšnějších rockových alb všech dob, celosvětový bestseller "The Dark Side of the Moon". Pro jeho premiéru si firma vybrala londýnské planetárium. Členové Pink Floyd se však této akce neúčastnili, protože 'vesmírná' prezentace podle jejich názoru nesouvisela se sdělením desky a zkreslovala sílu sdělení. (Koncertní program "The Dark Side of The Moon" měl svoji premiéru již 17. února 1972 v londýnském divadle Rainbow.)
Na tomto monotématickém albu se prolíná odvrácená, horší tvář naší Země s obecnými tématy jako smrt, osamělost, stárnutí, práce, peníze, šílenství a duševní vyčerpání. Waters napsal jednoduché přímočaré texty a uspořádal jakousi mini anketu na předem zvolená témata. Vybrané odpovědi lidí, kteří se mu připletli k mikrofonu v prostorách studia pak nechal autenticky přimíchat do jednotlivých částí vzájemně propojených skladeb. Album "The Dark Side of the Moon" bylo nahráno na dvacetičtyřstopém magnetofonu ve studiu Abbey Road za dozoru zvukového inženýra Alana Parsonse, který později vydával vlastní rozsáhlé a poněkud nudné projekty. Tikání, jímž začíná skladba "Time" Parsons například nahrál v jednom starožitnictví jako demonstraci kvadrofonie, do proslavené "Money" zase přimíchal otevírání kasy s cinkotem drobňáků a skvělý ženský vokál Clare Torry dodal potřebné napětí titulu "The Great Gig in the Sky". V plochách i detailech vzniklo typické pinkfloydovské album s vypůjčenými příležitostnými zpěvačkami i saxofonistou, s mnoha syntezátory i konkrétními zvuky přednatočených pásků. Tato zvukově velice věrně znějící LP deska se držela přes čtrnáct let, 741 týdnů v americké hitparádě a 301 týdnů v albovém žebříčku Velké Británie. Do dnešních dnů se prodalo více než 34 milionů nosičů "Odvrácené strany Měsíce". Waters dohlížel v té době i nad koncertním ztvárněním svých představ, což kapelu stále více vzdalovalo počáteční spontánní improvizaci a křečovitě se blížilo až k divadelní dokonalosti.
Následovala sebezpytující LP deska "Wish You Were Here", album plné deziluze, pesimismu, cynicky namířené proti bezduchosti lidského podnikání, teskně vzpomínající na pohaslého démanta Syda Barretta. Stěžejní skladbou se stala dvojdílná kompozice "Shine On You Crazy Diamond", kterou doplnila strojově chladná a textově neúprosná "Welcome to the Machine" a sarkastická obžaloba šoubyznysu "Have a Cigar" s hostujícím písničkářem Royem Harperem.
V lednu 1977 vyšlo orwellovské LP "Animals", které Pink Floyd poprvé předvedli v elektrárně Battersea, nad níž se vznášelo dvanáctimetrové nafukovací prase. Společnost byla podle románu "Farma zvířat" rozdělena do tří skupin, které zastupují vládnoucí "Pigs", prasata, přisluhují "Dogs", psi a důvěřivé "Sheep" ovce. V té době již Watersovy deziluze a znechucení světem okolo sebe dosáhly takové úrovně, že zákonitě muselo dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Na koncerty Pink Floyd již nepřicházelo citlivé a vnímavé publikum jako dříve, ale spousta punk rockem poznamenaných křiklounů, kteří se přišli na koncert vykřičet a opít. Ať rockoví dinosauři Pink Floyd předkládali posluchačům sebevážnější myšlenky, ti na ně nebyli zvědavi a chtěli se jen pořádně vyřádit při pro ně přijatelném hitu "Money". Roger Waters to jednou psychicky nevydržel a 6. června 1977, během vystoupení na montrealském Olympickém stadionu, plivl na jednoho fanouška, kterého předtím nalákal až pod pódium. Mezi Rogerem a obecenstvem vyrostla "zeď", která Waterse inspirovala k další tvorbě.
Naprosto pronikavého úspěchu dosáhlo 30. listopadu 1979 vydané koncepční dvojalbum "The Wall", ze kterého pochází i zcela výjimečně vydaný pinkfloydovský singl "Another Brick in the Wall, part II" (# 1 USA; # 1 GB; 1979). Na této skladbě se podílelo i dvacet tři žáků čtvrté třídy Green School z Islingtonu, což mělo později velmi nepříznivý dopad na ředitelku této školy. Studiovka "The Wall" byla natočena v Cannes ve Francii a smyčce byly doplněny v Los Angeles. Roger Waters složil dvaadvacet skladeb a na zbylých čtyřech se podílel jako spoluautor. S Gilmourovým přispěním vznikla zejména skvělá "Comfortably Numb". Waters napsal rovněž texty, které u floydů vždy tvořily velmi důležitou část jejich písní a ve spolupráci s proslulou firmou Hypgnosis navrhl i obal alba. Waters shrnul své pocity prostřednictvím zčásti autobiografického a zčásti fiktivního příběhu neurotické rockové anti-hvězdy jménem Pink. Tato rocková opera dokonale pojmenovala většinu toho sotva postihnutelného co člověka dusí, ponižuje, opracovává a nakonec i ničí. Waters dokázal velmi úzce spojit text i melodii v jeden celek. Monotématické dílo začíná pohledem na svět. Pod sluncem je svět plný beznaděje, samoty a zla. Život je přirovnáván k bruslení na tenkém ledě, ve kterém se může každou chvíli objevit prasklina. Zlo, lítost a strach se spojují a tvoří cihly z nichž je postavena zeď. Každé další utrpení je jen další cihlou do zdi, která obklopuje náš svět. Radostný život lze prožít jen za zdí a přes tu se dostat je nesmírně těžké. Pro většinu lidí začínají starosti hned po narození, strach z učitelů, strach z války, obava ze zevšednění života a lásky, touha po někom blízkém, osamění vedoucí až k sebevraždě. Jediná možnost, jak vytrvat je spojit se s někým stejně postiženým. Představení totiž musí pokračovat. V závěru opusu Waters přirovnává lidi k červům, kterým je také cizí vše lidské. Kdo chce jít vlastní cestou, narazí na odpor systému, musí být souzen a shledán vinným. Nakonec je Pink odsouzen ke ztrátě své ochranné zdi, kterou si kolem sebe staví každý z nás aby ochránil své citlivé nitro před krutostmi světa. Pink Floyd na této desce opět rozvinuli svůj specifický zajímavě aranžovaný zvuk se spoustou přednatočených konkrétních zvuků. Tento počin se v britském žebříčku držel 911 týdnů. Na podzim 1979 probíhaly poslední pódiové zkoušky před nadcházejícím turné, ale Richard Wright se jich z vlastního rozhodnutí neúčastnil a zůstal ve svém daňovém exilu v Řecku. Na Watersův popud byl Wright vyplacen ze společného podnikání a místo toho byl zapsán na výplatní listinu, kde jeho plat závisel na dokončení dalších projektů.
14. července 1982 proběhla v Empire Theatre v Londýně světová premiéra napůl animovaného filmu "The Wall", ve kterém jsou písně ze "Zdi" mírně poupraveny a doplněny o silně osobní Watersův žalozpěv "When the Tigers Broke Free". Do role Pinka byl obsazen Bob Geldof, který v tomto čistě hudebním filmu bez dialogů zpívá "In the Flesh", za doprovodu pěveckého sboru a dechové kapely. K rozporuplným momentům patřilo právě toto Geldofovo vystupování před komparsem složeným ze skinheadů. Ve filmové podobě "The Wall" se prolíná minulost a přítomnost se spoustou obludných halucinogenních představ. Zdi skučí a květiny se mění v ostnatý drát. Holubice míru exploduje a z jejich útrob se zrodí strašlivý orel. Zlovolné stvoření trhá svými gigantickými pařáty krajinu a ničí celá města. Snese se k zemi a porodí cosi jako vojenského diktátora, který se změní v kov a z jehož podpaží vylétávají bombardéry. Jak ustrašení lidé prchají do krytů, mění se bombardéry v bílé kříže. Duchové vojáků se zvedají a britská státní vlajka se mění v krvavý kříž.
Od konce sedmdesátých let začaly mezi Watersem a ostatními členy kapely probíhat stále prudší roztržky. Nejvíce to jiskřilo mezi Watersem a Gilmourem. Watersovo diktátorství popudilo Wrighta natolik, že po turné k "The Wall" v roce 1980 kapelu částečně sám, částečně s donucení opustil. V zúžené sestavě natočila zbylá trojice antimilitaristické album"The Final Cut" nahrané novou experimentální technikou, "holofonii", díky níž mohl být kvadrofoní zvuk alespoň částečně simulován na stereo technice. Například střela, která zahajuje skladbu "Get Your Filthy Hands Off My Desert" by měla u posluchače vzbudit dojem, že byla odpálená před ním, minula ho nad hlavou a exploduje za jeho zády. V "The Gunners Dream" Roger Waters transformoval svůj výkřik do kvílivého tenorsaxofonového sóla Raphaela Ravenscrofta. Toto album s podtitulem "Rekviem pro poválečný sen" bylo inspirováno válečným sporem Velké Británie a Argentiny o Falklandské ostrovy, kde nesmyslně zahynulo přes tisíc mladých Argentinců a Britů a stalo se nelítostnou obžalobou jestřábů v čele vlád a generálních štábů, kteří bez mrknutí oka v minulosti připustili milióny nesmyslných obětí. V titulní "The Final Cut" se Waters doplněný o zbor obrací k železné lady: "Oh Maggie, Maggie, what have we done?". Ani Gilmour ani Mason se na albu "The Final Cut" autorsky nijak nepodíleli a společně s několika dalšími hostujícími hudebníky byli v podstatě poníženi na doprovodnou skupinu Rogera Waterse.
Roger Waters si v té době myslel, že bez něj kapela nemůže existovat a snažil se skupinu formálně rozpustit. Zbylí členové se však rozhodli pokračovat dál bez něj. Po dlouhých soudních tahanicích se jim podařilo získat právo používat název skupiny. Ke Gilmourovi a Masonovi se počátkem devadesátých let přidal zprvu jen externě spolupracující Rick Wright. V září 1987 toto trio vydalo album "A Momentary Lapse of Reason". Deska vznikla v přepychovém starém hausbótu přeměněném na nahrávací studio a byla téměř výlučně Gilmourovým dílem. 9. září 1987 bylo v Ottawě zahájeno rozsáhlé "Pink Floyd World Tour". Dave a Nick se rozhodli obejít Rogerovo autorské právo původní koncepce prasete a změnit mu pohlaví na svini přidáním obrovských cecíků. V listopadu 1988 Gilmour, Wright a Mason obohatili trh o záznam z rozsáhlého koncertního turné "Delicate Sound of Thunder". Když 30. června 1990 po více než dvou letech, světové turné skončilo závěrečným koncertem v Knebworthu, činil přibližný zisk 135 miliónů amerických dolarů, což znamenalo z finančního hlediska pinkfloydovské nejúspěšnější turné.
V březnu 1994 pinkfloydovské trio vydalo po sedmi letech novou studiovou desku "The Division Bell", na které se po mnoha letech autorsky opět podílel Rick Wright. 7. září 1994 kapela Pink Floyd koncertovala na strahovském stadionu v Praze. Při tomto vystoupení použil trojlístek doplněný o hostující hudebníky a zpěvačky svoji pověstnou, výkonnou aparaturu schopnou kvadrofonních efektů. Záznam z této celosvětové šňůry pak vyšel na koncertním dvojalbu "Pulse" s blikající červenou diodou.
Ke příležitosti dvacátého výročí prvního živého předvedení alba The Wall v Los Angeles, vyšel na jaře 2000 remastrovaný koncertní záznam "Is There Anybody Out There? - The Wall Live 1980-81", pořízený v Londýně, New Yorku, Los Angeles a Dortmundu během let 1980 - ´81. Seznam skladeb alba je oproti studiové verzi "The Wall" bohatší o píseň "What Shall We Do Now?" a skladbu s názvem "The Last Few Bricks", jak byla pojmenována instrumentální pasáž mezi "Another Brick in the Wall, part 3" a "Goodbye Cruel World", obsahující reminiscence hudebních motivů z jiných skladeb. Současně byl vydán i DVD nosič "The Wall Deluxe DVD Edition" s rozhovory členů kapely a dokumentem o natáčení "Zdi" a filmem samotným.
Připravuje se vydání více než dvacet let ztraceného záznamu "The Lost Documentary", na kterém byla zaznamenána příprava na některé ze třiceti odehraných koncertů uspořádaných ve městech Los Angeles, New York, Dortmund a Londýn v rámci v té době nevídané gigantické pódiové show ke koncepčnímu dvojalbu "The Wall". Během srpna 1980 zvídavé kamery zachytily stavby rozsáhlých scén. Pětadvacetiminutový film ze zákulisí koncertu v Earls Court kromě toho údajně představí čtveřici Pink Floyd ve finální fázi rozpadu a to včetně sporů Rogera Waterse a Davida Gilmoura.
Pink Floyd ukončili po dvou desetiletích své plamenné sváry mezi Rogerem Watersem a ostatními členy kapely a společně vystoupili 2. července 2005 na podporu ukončení bídou sužované Afriky na londýnském koncertu Live 8. Když 'Floydi', kteří celý svůj koncert věnovali svému někdejšímu leaderovi Sydu Barrettovi, hrábli do svých akustických kytar, aby po skladbách "Breathe" a "Money" (před závěrečnou "Comfortambly Numb") odehráli nádhernou posmutnělou klasiku "Wish You Were Here", jednalo se bezesporu o vrchol celého Live 8 koncertu, a nic na tom nemění ani fakt, že Waters nebyl v tu chvíli - zřejmě rozrušením - schopen podat svůj obvyklý pěvecký výkon.
Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright odmítli v polovině července 2005 nabídku odehrát turné po Spojených státech, za kterou měli inkasovat dvě stě padesát miliónů dolarů. Floydi se nenechali semlít 'kombajnem na peníze' a prohlásili, že společně zahráli jen pro akci Live 8!
Ve věku šedesáti let zemřel 7. července 2006 ve svém domě v Cambridgeshire, na následky cukrovky, Roger Keith 'Syd' Barrett.
Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem.
Již s Davidem Gilmourem a bez Syda Barretta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jaanaak jaanaak | 19. června 2008 v 23:24 | Reagovat

paráda:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
HIT NA TENTO TÝDEN: THE WHO - MY GENERATION